Vedlejší účinky narkózy podle věku
Do pacientova hrtanu se zavede plastová kanyla, kterou proudí narkotizační médium. Příprava na operaci začíná návštěvou anesteziologa, který zjišťuje všechny potřebné údaje k provedení narkózy, tedy prodělané choroby, užívané léky, vztah k nikotinu a alkoholu. Před operací dostane pacient uklidňující tabletku a může být dopraven na operační sál. Následuje nitrožilní injekce, která vyvolá během několika sekund útlum vědomí. Další injekce ochromí svalovou činnost, aby bylo usnadněno vložení kanyly do hrtanu. Teprve potom do těla operovaného proudí vlastní narkotizační plyn. K narkóze dnes slouží složitá směs asi padesáti substancí, obsahující hypnotika (pro útlum vědomí), látky ke zmírnění bolesti a relaxanty (k uvolnění svalstva). Protože narkóza vyřazuje z činnosti i dýchací svaly, je třeba pacienta napojit na přístrojové dýchání. Moderní narkóza umožňuje mnohem přesnější dávkování a zaručuje vysokou bezpečnost a minimální škodlivost.
Během operace je pacient neustále udržován na příslušné anestetické úrovni. Přesto se ve výjimečných případech může stát, že během operace vnímá okolí (což neznamená, že také cítí bolest), hlasy lékařů nebo zákroky na svém těle. Pozdější vzpomínky na tyto stavy mohou vyvolávat úzkost, nespavost a deprese. Byl zaznamenán i případ muže, který během operace dával pohybem palce u nohy lékařům znamení, že je při vědomí. Aby se podobným případům předcházelo, má se práce anesteziologů v budoucnu opírat o detailní počítačové vyhodnocení narkózy. Podle intenzity naměřených elektrických proudů v mozku lze pak určit hloubku narkózy na čtrnáctibodové stupnici.
Celková anestezie zahrnuje:
- hypnotickou složku (ztrátu vědomí): umožní nevnímat bolest a k tomu slouží intravenózní (injekce) nebo inhalační anestetika;
- analgezii: odstranění vnímání bolesti a nežádoucích reflexních odpovědí organismu, které by mohly operaci zkomplikovat;
- svalovou relaxaci: potřebné uvolnění svalů je závislé na typu prováděné operace;
- vegetativní stabilizaci: zajišťuje zmírnění stresové reakce organismu na šok z provedeného zákroku.
Při náročnějších operacích musí být také vyřazeno samovolné dýchání, které je pak nahrazeno dýchacím přístrojem. I během operace jsou anestetika pravidelně doplňována, aby byla udržena správná hladina bezvědomí.
Nejznámějším plynným anestetikem je oxid dusný, bezbarvý plyn nasládlé chuti, který je běžně známý pod pojmem rajský plyn. V současné době je nejpoužívanějším inhalačním anestetikem látka zvaná isofluran. Při inhalování anestetik putují plyny do plic a dýchacích cest, odkud se dostávají do krve, která je dopraví až do mozku a k orgánům. Při anestezii zaváděné nitrožilně dochází k rychlejšímu uspání pacienta.
Nejznámějším plynným anestetikem je oxid dusný, bezbarvý plyn nasládlé chuti, který je běžně známý pod pojmem rajský plyn. V současné době je nejpoužívanějším inhalačním anestetikem látka zvaná isofluran. Při inhalování anestetik putují plyny do plic a dýchacích cest, odkud se dostávají do krve, která je dopraví až do mozku a k orgánům. Při anestezii zaváděné nitrožilně dochází k rychlejšímu uspání pacienta.
Většina lidí usne do deseti vteřin a jejich organismus přestává vnímat všechny podněty. Anesteziolog pacienta prostřednictvím přístrojů po celou dobu zákroku hlídá a po probuzení se postará, aby dostal správnou dávku léků proti bolesti. V dnešní době jsou lékaři schopni připravit každému pacientovi anestezii přesně podle jeho diagnózy, věku a případných zdravotních rizik. Není tedy důvod k jakýmkoliv obavám. Lidé mívají strach, že se z narkózy už neprobudí nebo že jim anestezie způsobí nevratné poškození mozku. Lékaři sice připouštějí, že se mozek z narkózy určitou dobu vzpamatovává, a s přibývajícím věkem na to potřebuje více času, ve většině případů ale není důvod k obavám. K úmrtí v narkóze či po narkóze sice občas dochází, se samotnou anestezií to však v drtivé většině případů nesouvisí. Příčinou bývá pacientova diagnóza. Lidé se také často mylně domnívají, že brnění, snížená citlivost v končetinách či omezení pohybu jsou následkem celkové anestezie, ty však bývají mnohem častěji důsledkem polohy při operaci.
U dětí
Děti podléhají dehydrataci rychleji než dospělí, proto jim smí být podávány čiré tekutiny ještě dvě hodiny před operací, u kojení 4 hodiny, poslední tuhá strava večer před plánovaným výkonem. Hrozí zde aspirace tekutin. Závažné komplikace v souvislosti s anestezií jsou u dětí naprosto ojedinělé, stejně tak poškození mozku. 3-4 hodiny po nekomplikované anestezii se může přistoupit k opatrnému podání tekutin s ohledem na typ výkonu a doporučení ošetřujícího personálu.
U dospělých
U dospělých se večer před operací doporučuje nejíst a šest hodin předem nepít. Dochází totiž k vyřazení obranných reflexů a hrozí riziko vdechnutí žaludečního obsahu. Ženy jsou povinny informovat lékaře o možném těhotenství, měly by mít odlakované nehty, jinak by mohlo dojít ke zkreslení či znemožnění monitorování okysličení krve, které se měří právě na lůžkách pod nehty.
U starých lidí
Starší lidé mohou trpět ztrátou paměti nebo mohou být zmatení. Tyto účinky jsou obvykle přechodné, někdy však mohou trvat déle, a to několik dní nebo týdnů, záleží na metabolismu pacienta.
Ztráta paměti
Jak již bylo popsáno, starší lidé mohou trpět ztrátou paměti nebo mohou být zmatení. Jde obvykle o přechodný stav. Jen občas ztráta paměti může trvat déle, a to několik dní nebo týdnů.
Poškození mozku
Lékaři připouštějí, že se mozek z narkózy určitou dobu vzpamatovává a s přibývajícím věkem na to potřebuje více času, ve většině případů ale není důvod k obavám. K úmrtí v narkóze či po narkóze sice občas dochází, se samotnou anestezií to ovšem v drtivé většině případů nesouvisí. Příčinou bývá pacientova diagnóza.
Rozdíl mezi umělým spánkem a narkózou
Pojem anestezie (narkóza) znamená znecitlivění a jedná se o vyřazení veškerého vnímání, jak smyslového, tak vnímání bolesti. Úkolem anesteziologa je, aby byl operační zákrok pro pacienta co nejméně nepříjemný, zatěžující a bolestivý.
Umělý spánek poskytne tělu ideální podmínky, aby se dalo zase do pořádku. Nejedná se ale tak úplně o spánek jako o uměle navozené kóma. Pacient je udržován v jednotném stavu nevědomí, kdy se snižují metabolické požadavky mozku, takže mu stačí k provozu menší množství kyslíku. Tímto jsou chráněny do té doby nepoškozené tkáně a ty poškozené mají lepší podmínky k regeneraci. Navíc člověk nevnímá bolest. Umělý spánek je správně řízená nitrožilní dávka barbiturátů. Jedná se většinou o kombinaci analgetik a hypnotik, aby vám léky tlumily bolest a zároveň vyvolaly amnézii. Lékaři se tak snaží eliminovat traumata, která by mohla vzniknout. Nejčastěji se uspávají pacienti po poranění hlavy následkem úrazu, mrtvice nebo velkém epileptickém záchvatu. V případě poškození mozku vzniká otok a mozek zvětšuje svůj objem. Jelikož ale nemá tolik prostoru k rozpínání, je takový otok dost nebezpečnou záležitostí a může způsobit nevratné až smrtelné poškození mozkové tkáně. Takovému otoku se říká mozkový edém a jedinou cestou, jak omezit jeho rozvoj, je právě umělý spánek. Umělého spánku se využívá i v situacích, které by byly pro organismus příliš stresující. Třeba napojení na umělou plicní ventilaci, prožití příliš velkého traumatu nebo absolvování náročné operace.
Na době strávené v umělém spánku až tolik nezáleží, spíše záleží na rozsahu a typu poškození mozku. Poškození levé mozkové hemisféry je obecně vzato horší než poškození pravé. Levá strana má totiž na starost schopnost se vyjádřit slovem či písmem, řídí logiku a analytické schopnosti. Pravá hemisféra je kreativní a je odpovědná za naši tvůrčí a emoční inteligenci. Pacienti s poškozenou pravou mozkovou hemisférou jsou tedy sice schopni normálně fungovat, ale někdy dochází k výrazným změnám v povaze pacienta a z jinak klidného milého člověka se může stát agresivní bručoun.
Probuzení z umělého spánku může být dost překvapující jak pro pacienta, tak pro jeho blízké. Lidé jsou často dezorientovaní v čase i prostoru, nevzpomínají si na události před uspáním nebo nepoznávají své nejbližší. U některých pacientů se objevuje i posttraumatický stresový syndrom nebo ještě dlouho se vracející noční můry a halucinace. I třeba dvoutýdenní spánek stačí vašim svalům na to, aby zeslábly natolik, že budete mít nějaký čas potíž dojít z pokoje do koupelny nebo si uvařit kávu. Svaly totiž rychle ochabují při situacích pro tělo stresujících a při delší nečinnosti. Co se týče stavu těla, má ale umělý spánek většinou ozdravné účinky.
Co dělat po narkóze
Bezprostřední pooperační péče je velmi důležitá a její selhání může výrazně zvýšit morbiditu i mortalitu v souvislosti s operačním výkonem a anestezií. Během operace až do předání pacienta z operačního sálu zodpovídá za stav pacienta anesteziolog, který rozhoduje podle náročnosti výkonu a stavu pacienta o další péči (stav po narkóze).
U krátkých operačních výkonů, kde je stabilizace základních vitálních funkcí dosaženo po probuzení pacienta z anestezie na operačním sále, může být tento pacient předán k další péči na standardní oddělení, kde je běžný režim.
Po narkóze u delších a náročnějších operačních výkonů a u rizikových pacientů je třeba počítat s pomalejším odezníváním anestezie a nutností intenzivního sledování vitálních funkcí do jejich stabilizace. V těchto případech se pacient po operaci transportuje na zotavovací (dospávací) pokoj nebo na JIP příslušného operačního oboru. Transport pacienta probíhá vždy pod dohledem lékaře a musí být zajištěna vhodná monitorace, eventuálně oxygenoterapie pacienta. Na zotavovacím pokoji nebo JIP jsou kontinuálně monitorovány vitální funkce pacienta (stav vědomí, dýchání, saturace kyslíkem, srdeční rytmus a frekvence z EKG, krevní tlak, diuréza), je zajištěna oxygenoterapie, eventuálně podpůrná ventilační péče ventilátorem, infuzní léčba a hrazení krevních ztrát, je-li potřeba i podpora oběhu a diurézy. Dále je zajištěna pooperační analgezie, případně analgosedace a péče o tělesnou pohodu pacienta (zahřívání). Je nutné sledovat i odvod z drénů a krvácení z operační rány. Do standardní péče je pacient předáván až po úplné stabilizaci stavu, bez nutnosti podpory a monitorace vitálních funkcí.
U některých náročných operačních výkonů (kardiochirurgie, velká hrudní a břišní chirurgie) a u velmi rizikových pacientů (stáří, polymorbidita) se volí následná pooperační péče s ventilační a oběhovou podporou na oddělení ARO.
Bezprostředně po probuzení z celkové anestezie je pacient ohrožen především poruchami dýchání a oběhu. Poruchy dýchání mohou být způsobeny neprůchodností dýchacích cest (nejčastěji zapadlý jazyk, obstrukce a dráždění sekretem), dále může dojít k centrálnímu útlumu dýchání anestetiky a opioidy, k dechové nedostatečnosti způsobené svalovou kurarizací (relaxací) nebo hypoventilací při nedostatečné analgezii. Nejvíce jsou takto ohroženi pacienti po operacích v nadbřišku a hrudníku a také pacienti s chronickým plicním onemocněním nebo s nervosvalovým handicapem. U těchto pacientů je vhodná dechová předoperační rehabilitace, nutná je dobrá pooperační analgezie (například kombinovaná anestezie s epidurálním katétrem) a intenzivní pooperační péče (oxygenoterapie, nebulizace, CPAP, polohování, eventuálně bronchoskopické odsátí sputa).
Nejčastějšími poruchami oběhu bezprostředně po operaci jsou hypotenze, hypertenze, poruchy rytmu nebo srdeční nedostatečnost. Hypotenze má příčiny hlavně v hypovolémii při nedostatečném hrazení předoperačních ztrát nebo při pokračujícím pooperačním krvácení anebo může být způsobena vasodilatací při užití některé z centrálních blokád. Hypertenze je nejčastěji spojena s nedostatečnou analgezií, hypoxií, hyperkapnií nebo je příčinou špatně předoperačně kompenzovaná hypertenze. Poruchy srdečního rytmu vznikají v souvislosti s operačním výkonem nejčastěji při elektrolytové dysbalanci, hypoxii a hyperkapnii a u pacientů s postižením kardiovaskulárního systému (ICHS, léčba antiarytmiky). U pacientů s ICHS je v pooperačním období velmi důležitá dobrá ventilace a oxygenace pacienta, dobrá analgezie a normovolemie, aby nedošlo při výše jmenovaných komplikacích ke zhoršení jejich stavu (srdeční selhání, maligní arytmie, čerstvě vzniklá ischémie myokardu).
V bezprostředním pooperačním období je nutné starat se o tělesnou teplotu pacienta (většinou je nutné zahřívání pacienta) a o prevenci pooperační nauzey a zvracení. Příčinou zvracení po anestezii je buď dráždění centra pro zvracení anestetiky a opioidy nebo dráždění z reflexogenních zón (břišní, gynekologické operace, operace uší, strabismu). V těchto případech preventivně působí propofol. Lékaři se snaží vyhnout podání oxidu dusného a podávají se prokinetika (metoklopramid) a antiemetika (neuroleptika - thietylperazin, ondasetron).
Pooperační analgezie se řeší buď celkově podávanými analgetiky, nebo lokálními anestetiky použitými při regionální anestézii (blokády nervů, centrální blokády s pokračující technikou, například s epidurálním katétrem). Pooperační bolest je akutní bolest, která se skládá ze somatické složky, což je bolest z kůže, svalů, kostí a vaziva, a ze složky viscerální, kdy bolest pochází z dutých orgánů. Bolest způsobuje stresovou reakci organismu s vyplavením katabolických hormonů, vede ke zhoršenému hojení ran, je příčinou dalších pooperačních komplikací a má i psychosociální dopad. Bolest lze sledovat podle patofyziologických reakcí (tachykardie, tachypnoe, hypertenze, pocení, poruchy hybnosti) a její intenzitu je možné vyjádřit například pomocí visuální analogové škály (VAS) přizpůsobené věku pacienta. Důležitá je takzvaná preemptivní analgezie, tedy potlačení bolesti ještě před jejím vznikem, a dále návaznost předoperační a pooperační analgezie.
V léčbě silné akutní pooperační bolesti se nejvíce využívají silná opioidní analgetika, která se podávají intravenózně nebo intramuskulárně. Subkutánní, perorální a transdermální podávání opioidů má využití spíše v léčbě chronické bolesti. Při intravenózním podávání opioidů se mohou volit bolusová nebo kontinuální podávání, která nevedou k takovému kolísání hladiny opioidu, je ale potřebná dostatečná monitorace pacienta na JIP. Dalším způsobem podávání analgetik je pacientem řízená analgezie (PCA) samoobslužným dávkovacím zařízením, kdy lékař určí koncentraci léku, bolusovou dávku, eventuálně rychlost kontinuálního dávkování a takzvaný lock-out interval, kdy je dávkovací zařízení zablokované, čímž se zamezí předávkování pacienta. Nejčastěji se používá morfin (Morfin 1%), petidin (Dolsin), piritramid (Dipidolor), ze slabších opioidů pak tramadol (Tramal). Na JIP a oddělení ARO jsou ke kontinuální analgezii nejčastěji používány fentanyl a sufentenil. Při používání opioidů je potřeba myslet i na vedlejší účinky opioidů, zejména na centrální útlum dýchání, možnost zvracení, snížení motility GIT a při delším užívání i vznik závislosti a tolerance.
Komplikace po narkóze
Po celkové anestezii se mohou objevit problémy, jako je nutkavý pocit na zvracení, celková nevolnost a slabost nebo zmatenost. Může se objevit i bolest v krku, zvláště v případě, kdy došlo k intubaci. Všechny tyto příznaky jsou však individuální a lékaři se na zotavovacím pokoji snaží předejít těmto nepříjemnostem podáním správných léků, takže není třeba se děsit dopředu.
Autor: © Mgr. Světluše Vinšová
Foto: © Per