Nemoci sítnice oka
Lidské oko je velmi složitý orgán, který se skládá z mnoha malých částí. V oční kouli se nachází bělima, rohovka, živnatka, řasnaté tělísko, duhovka, zornice, čočka, sítnice a sklivec. Zároveň k oku patří také spojivka, slzní žláza, obě víčka (horní a dolní) i okohybné svaly.
Sítnice je tedy nezbytnou součástí oka, jedná se o jeho vnitřní vrstvu. Sítnice slouží ke snímání a předzpracování světelných jevů, které se do sítnice dostávají přes čočku. A samozřejmě i samotná sítnice se skládá z různých částí a vrstev. Existují dva pohledy na stavbu sítnice. První z nich popisuje mikroskopickou stavbu sítnice oka. Ta se skládá z deseti vrstev (pigmentové buňky, čivé výběžky, zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva, zevní plexiformní vrstva, vnitřní jádrová vrstva, vnitřní plexiformní vrstva, gangliové buňka, vnitřní ohraničující membrána, agony gangliových buněk). Sítnice je vyživována nepřímo z cévnatky, a pokud by tedy byla oddělena od ostatních složek oka, může dojít k odumření světločivných elementů. Zároveň se sítnice nachází ve vrstvě pigmentových buněk, ale není s nimi pevně spojená.
Všechny buňky, které jsou v sítnici obsažené, mají určitou funkci a nejsou v oku jen tak bez důvodu. Již zmíněné pigmentové buňky mají za úkol pohltit světlo a zabránit jeho odražení. Podílí se tedy na ostrosti vidění. Velmi podstatné jsou v oku také tyčinky a čípky, které se nacházejí ve vnitřní jádrové vrstvě. Právě tyto buňky jsou schopné reagovat na dopad světla. Tyčinky reagují na světlo, ale ne na barvy. Naopak čípky registrují barvy, ale potřebují k tomu dostatek světla. Ve vnitřní jádrové vrstvě se také nacházejí bipolární (jejichž úkolem je předávní vzruchu z čivých buněk), horizontální a amakrinní buňky (ty propojují bipolární i gangliové buňky mezi sebou a napomáhají tak předzpracování obrazu. Samotné gangliové buňky přeposílají informace z oka do mozku a jejich axony vytvářejí zrakový nerv.
Makroskopická stavba sítnice oka rozlišuje jen dva útvary v sítnici, a to slepou skvrnu a jamku se žlutou skvrnou. Slepou skvrnou vystupuje zrakový nerv a vstupuje sem a. centralis retiane. Pokud se zjišťuje jaký jen nitrooční a nitrolebeční tlak, tak se zkoumá tato část oka. Žlutá skvrna (= makula) se skládá jen z čípků a v této části oka dosahuje obraz nejvyšší ostrosti. Žlutá skvrna je jen velmi malou částí v sítnici a kromě zaostřování zodpovídá také za rozpoznávání detailů obrazu. Zatímco zbytek sítnice se současně zaměřuje na periferii obrazu a případné noční vidění.
Sítnice je nezbytnou součástí oka a zastává zde nezpochybnitelně důležitou funkci, a proto jakékoliv onemocnění této části oka může mít velký vliv na jeho fungování. Při návštěvě očního lékaře tedy lze očekávat, že se i na tuto část oka lékař při vyšetření zaměří. Mimo to ale existují i různé zrakové testy, které zkoumají onemocnění oka, sem patří i test na onemocnění sítnice, přesněji na funkci sítnice, který se nazývá Amslerův test, jenž dokáže řadu chorob oční sítnice odhalit. Je k tomu potřeba obrázek, který se skládá z mřížky obsahující mnoho miniaturních čtverečků a uprostřed mřížky se nachází jediný černý čtvereček. Tento černý čtverec je potřeba sledovat zhruba ze vzdálenosti 3 cm. Postupně si zakryjte obě oči a vždy sledujte černý čtvereček. Je důležité si všímat toho, jestli člověk po celou dobu vnímá celou mřížku, a ne jen její část a jestli všechny čáry při sledování černého čtverečku působí stejně černé a rovnoběžné.
Pokud by to tak nebylo, je třeba vyhledat očního lékaře, který dokáže pacientův oční problém přesně diagnostikovat, protože sítnici může postihnout řada onemocnění.
Degenerace sítnice
Známý typ degenerace sítnice je makulární degenerace. Toto onemocnění postihuje starší osoby obvykle nad 55 let. Nejedná se o žádné výjimečné onemocnění, naopak je tato choroba celkem běžná a může vést až k tomu, že způsobí ztrátu zraku (ale obvykle ne úplnou slepotu). Problémem tohoto onemocnění je, že sice postupuje velmi pomalu, ale zároveň si ho nemusí pacient hned všimnout a k lékaři pak přichází, až když má velkou část zraku poškozenou.
Toto onemocnění způsobuje poškození centrálního vidění. Ve středu sítnice se nachází část zvaná makula (= žlutá skvrna), kam se promítají obrazy, na něž zrovna člověk zaostřuje. V této části sítnice je vnímání obrazů nejostřejší. Makula je velká zhruba 5,5 mm. Makulární degenerace pak právě tuto část sítnice postihuje a tím způsobuje, že předmět, který je v centru zorného pole, tedy předmět na něhož se zaostřuje, tak se pacientovi „ztrácí“, rozostřuje se. Pokud má tedy člověk pocit, že má se zaostřováním na určité předměty problémy, může se sám otestovat již zmíněnou Amslerovou mřížkou.
Testovat by se měli hlavně jedinci, u nichž je výskyt této nemoci pravděpodobnější. Do této skupiny spadají hlavně přímí příbuzní těch, kteří touto chorobu již onemocněli, lidé starší padesáti let, lidé, jejichž duhovky mají světlou barvu (tmavá barva totiž lépe chrání sítnici před světlem), lidé kteří nepoužívají sluneční brýle a další ochranné pomůcky před sluncem, aktivní kuřáci, lidé se špatným stravováním a obézní lidé. Podle statistik toto onemocnění hrozí pravděpodobněji ženám než mužů a dokonce statistiky ukazují, že makulární degenerací onemocní obvykle lidé bílé pleti, lidé tmavé pleti makulární degenerace postihuje opravdu jen výjimečně.
Lékaři navíc u tohoto onemocnění rozlišují dvě formy, a to suchou (= atrofická, neexsudativní), která je pomalejší a vlhkou (= exsudativní), která je rychlejší a následuje vždy po suché formě. Během suché formy dochází k zániku epitelu sítnice, tyčinek a čípků, jejich zánik je ale pomalý. U vlhké formy dochází k tomu, že krev se dostává do sítnice, případně k jejím otokům, anebo i k odloučení, všechny tyto příznaky způsobuje prorůstání nových cév do sítnice. Vlhká forma onemocnění dokonce může pacienta přivést prakticky i k slepotě.
- příznaky
První příznaky této choroby bývají velmi nenápadné a velmi často je pacient vůbec nepostřehne. Odborný lékař by je ale měl při příslušných vyšetření postřehnout, protože od začátku tohoto onemocnění dochází ke změnám v Bruchově membráně, kterou se k buňkám v sítnici dostávají živiny a kyslík, což způsobuje sníženou schopnost centrálního vidění a zároveň vytvoření nových cév, kterou pak způsobují vlhkou formu tohoto onemocnění. Zároveň také toto onemocnění nejprve postihuje jen jedno oko, ale časem (v řádu několika let) se k němu přidává i to druhé. Mezi prvotní příznaky tedy patří zamlžené vidění, šedavé skvrny uprostřed obrazu, špatná orientace v obrazu, výpadky uprostřed zorného pole (periferní vidění je v pořádku), deformování linií ve středu zorného pole. Zhoršuje se schopnost rozeznávání barev, čtení a sledování televize i rozlišování tváří. Toto onemocnění není bolestivé, ale může vést ke ztrátě samostatnosti u pacienta, který se kvůli poškození zraku často stává závislým na pomoci okolí.
- léčba
Léčbě tohoto onemocnění musí samozřejmě předcházet samotné vyšetření u lékaře. Při diagnostice se využívá vyšetření zrakové ostrosti na dálku, i na blízko. Lékař může využít speciální tabule se znaky (znaky obsahují detaily, které je možné vidět jen pod úhlem jedné úhlové vteřiny), nebo pomocí Snellenova optotypu (variabilní čitelnost znaků i počet znaků v řádku i vzdálenost řádků mezi sebou a nestandardní jas) či logarytmické vyšetřovací tabule ETDRS (v každém řádku je pět písmen stejné čitelnosti a vzdálenost mezi písmeny v řádu je stejná jako šířka písmen v řádku). Oční lékař se při vyšetření zaměřuje na přední část oka a biomikroskopické vyšetření sítnice samozřejmě s důrazem na oblast makuly (pomocí vyšetřovacích čoček na štěrbinové lampě).
Léčba makulární degenerace sítnice je samozřejmě možná a obvykle dokáže postup této choroby buď zastavit anebo alespoň výrazně zpomalit. Zrak ale nelze zcela obnovit a vrátit ho do formy, v níž byl před tímto onemocněním. U tohoto onemocnění také platí, že je velmi důležité odhalit tuto chorobu co nejdříve, obzvlášť předtím než se dostane do vlhké formy. Samotná léčba ale pro suchou formu této nemoci neexistuje, pacient s tímto typem onemocnění se jen musí řídit různými doporučeními jako zařadit do jídelníčku více potravin obsahující vitamín E a zinek (případně je doplňovat společně s luteinem ve formě různých tablet), udržovat zdravý životní styl i zdravou stravu, nezanedbávat žádné onemocnění, při pobytu na slunci využívat kvalitní sluneční brýle, přestat s kouřením a další. Na léčbu vlhké formy makulární degenerace sítnice se využívají například injekce, které zabraňují vzniku nových cév a vypořádají se také s otoky a krváceními starých cév. Dále je možné tento typ choroby řešit fotodynamickou terapií, termálním laserem, termoterapií, aplikací kortikosteroidů lokálně, mikrochirurgickým zákrokem a případně dalšími postupy
Prasklá sítnice
Sítnice může v oku člověka prasknout z různých důvodů, může to být důsledek komplikací jiného očního onemocnění, může se jednat o degenerativní formu onemocnění očí, může k tomu dojít také při poranění očí či mozku. K tomuto prasknutí dochází obvykle v důsledku toho, že sítnice není delší dobu správně prokrvována, zároveň vliv na prasknutí může mít i stáří oční bulvy. Je důležité si také uvědomit, že u některých skupin obyvatel je prasknutí sítnice oka pravděpodobnější než u jiných, patří sem těhotné ženy (k prasknutí může dojít i při porodu), lidé s genetickou dispozicí k degenerativním očním onemocněním, lidé trpící cukrovkou, lidé trpící těžkou formou krátkozrakosti.
Pokud se jedná o drobné prasklinky v sítnici, tak si pacient nemusí uvědomovat žádné problémy se zrakem, ale i přesto na sobě může postupně vypozorovat různé příznaky jako například: světlé záblesky před očima, zúžování viditelného pole a další. Zajímavé je, že příznaky se zhoršují, čím déle je člověk vzhůru. Těsně po probuzení nemusí na sobě pozorovat žádné problémy, čím víc se ale blíží večer, tím se jeho zrak zhoršuje. Je to způsobení tím, že v noci je sítnice v klidu a může se „přichytit“ zbytku oka. Pokud je ale sítnice oka porušená výrazněji může dojít k výraznému zhoršování zraku, i k jeho ztrátě. Proto je důležité vyhledat lékaře vždy, když na sobě pacient vypozoruje jakýkoliv problém se zrakem.
Léčba praskliny může probíhat pomocí laseru, kryoterapií i chirurgickým zákrokem. O formě léčbu rozhoduje vždy lékař v závislosti na rozsahu, typu a umístění praskliny.
Zánět sítnice
Toto onemocnění je také známé pod označení retinitida. Zánět sítnice oka mohou způsobit viry i paraziti, nejčastější příčinou jsou ale bakterie. Člověk se může nakazit psí tasemnicí a tak pak může vyvolat i zánět sítnice. Pacientovi se infekce do sítnice může dostat krví ze zánětlivého ložiska v podstatě kdekoliv v těle. Pacientovi se může sítnice zanítit ale i po úrazu, nebo v případě, že je infekce do oka zanesena přímo (například: pacient si promne oko rukou). Zánět mohou způsobit také různé onemocnění jako zarděnky (ty je způsobí v případě, že jimi onemocněla těhotná žena v prvním trimestru, a tím došlo k poškození sítnice oka u embrya), HIV virus, tuberkulóza, chlamydie a další. Problém u zánětu sítnice je v tom, že když tělo léčí tuto infekci, tak zároveň imunitní buňky poškozují současně i buňky v sítnici, což může vést k poškozování (zhoršování) zraku. V mnoha případech není zánět sítnice osamocený a doprovází ho také zánět cévnatky, která sítnici zásobí krví.
- příznaky
V první fázi pacient si žádné problémy se zrakem neuvědomuje, postupně se ale začne jeho vidění zhoršovat. Obvykle pacienti se zánětem sítnice uvádějí rozmazané vidění a pohyblivé skvrny v zorném poli oka, zkalení sítnice, vznik světle žlutých ložisek na sítnice. Pro toto onemocnění je také typická vysoká citlivost na světlo a slzení.
- léčba
K léčbě zánětu sítnice oka obvykle lékař předepíše antibiotika, v závažnějších případech může předepsat i kortikoidy. Obvykle záleží na tom, co zánět způsobilo. Antibiotika se samozřejmě nepředepisují v případě, že onemocnění způsobily viry, v takovém případě se nasazují antivirotika.
Odchlípení sítnice
Jedná se o velmi vážné onemocnění, které může postihnout člověka v jakémkoliv věku, nejčastěji jsou ale tímto onemocněním postiženi jedinci středního a staršího věku. K odchlípení sítnice oka dochází, když se v sítnici objevují různé trhlinky, které způsobují, že tekutina ze sklivce se začne dostávat pod sítnici a nadzvedávat ji (tím se sítnice odlučuje od vrstvy pigmentových buněk). Vzhledem k tomu se pak do sítnice nedostávají (nebo v menším množství) živiny a kyslík, a proto buňky přítomné v sítnici rychle odumírají. Nejčastěji k tomuto odchlípnutí dochází na okraji sítnice, odtud se ale při neléčení pomalu přesouvá i do centra vidění.
V některých případech odchlípnutí sítnice způsobilo i svrašťování sklivce, k němuž běžně dochází v rámci stárnutí člověka. Při stárnutí (někdy i při úrazu, nebo krátkozrakosti či zánětu) vznikají v sítnici drobná ložiska, která mohou vytvářet nové spojení mezi sklivcem a sítnicí, právě tato spojení způsobují, že může dojít k vytržení části sítnicové tkáně, když se sklivec smršťuje.
Vyšší pravděpodobnost tohoto onemocnění je u jedinců, kteří trpí vyšším stupněm krátkozrakosti, pokud k tomu mají genetické předpoklady (i rodiče trpěli tímto onemocněním), pokud u nich došlo k úrazu tupým úderem nebo pokud při nějakém poranění byla narušena celistvost oka, případně to může být dáno i jinými vrozenými vadami.
- příznaky
V případě, kdy má člověk pocit, že nevidí tak dobře, jako tomu bylo dříve, je vždy dobré navštívit očního lékaře, který může přesně diagnostikovat problém, a tím i zachránit zrak pacienta. V případě odchlípnutí sítnice patří k příznakům, u nichž je třeba zbystřit pozornost, například: falešné zrakové vjemy (takzvané záblesky před očima), drobné tečky v zorném poli (nejlépe viditelné v okamžiku, kdy se člověk dívá na bílé pole), skvrny vypadající jako padající saze (způsobuje je krev, která se uvolňuje do sklivce), tmavý stín nejprve na okraji zorného pole, který se může dále rozšiřovat (= známý jako clona). Tyto příznaky se mohou objevovat velmi pomalu a postupně, že si je člověk nemusí ani zpočátku uvědomovat, ale také může dojít k tomu, že se všechny příznaky objeví náhle a zničehonic. Vždy je nutné vyhledat co nejrychleji pomoc u odborného lékaře.
- léčba
I u tohoto onemocnění musí lékař nejprve pacienta vyšetřit, aby onemocnění správně diagnostikoval. Zároveň se lékař snaží přijít na příčinu odchlípnutí sítnice. K vyšetření se užívá oftalmoskop (lékař jím vyhledá díry a trhliny v sítnici, dokáže jím určit rozsah a výšku odchlípnutí), případně i štěrbinová lampa, nebo ultrazvuk oka.
Pokud lékař objeví trhliny a díry v sítnici i ještě před vznikem odchlípnutí, musí je léčit, obvykle se k tomu využívá laserová koagulace, kterou se sítnice připojí k ostatním vrstvám oční stěny, a tak nemůže dojít k jejímu ochlípnutí. Pokud již ale k odchlípnutí sítnice došlo, jediným řešením je operace pod celkovou anestezií. Před zákrokem si lékař zvolí, který způsob léčby odchlípnutí bude při operaci praktikovat. Jeden spočívá v tom, že se okolí trhlin a děr v sítnici promrazí. Nízké teploty způsobí totiž vznik drobných jizviček, které napomohou tomu, aby sítnice zase k dalším vrstvám oční stěny přirostla. Ze zevní strany se pak k oční stěně přišije plomba, která způsobí to, že se bělima a cévnatka vtlačí do nitra oka. Tato varianta operace se využívá v případě, že odchlípnutí sítnice není rozsáhlé. Pacient pak může v podstatě druhý den po operaci vstát. Druhou variantou je vitrektomie, při níž se odstraní sklivcové pruhy svrašťující sítnici a sklivec se odsává pryč a nahradí ho plyn nebo silikonový olej. Sítnice se pak hojí laserem. Tato operace je náročnější a je potřeba, aby po ní zůstal pacient několik dní v klidu s pevně stabilizovanou hlavou.
Otok sítnice
Diabetický makulární edém (= otok sítnice) postihuje, jak již název napovídá, diabetiky (= lidi s cukrovkou). K tomuto otoku dochází po prosáknutí makuly tekutinou. Otok sítnice způsobuje, že se snižuje schopnost vnímat světlo, a tak má pacient rozmazané vidění. Tento otok se může objevit u lidí, kteří cukrovkou trpí dlouhodobě, nebo pokud i při léčbě mají příliš vysokou hladinu glukózy.
Tento otok způsobují různá poškození cév v sítnici a jejím okolí, tyto cévky pak propouštějí tekutinu do sítnice a zde se tekutina také hromadí, a tím vzniká otok.
- příznaky
Otok sítnice oka se zpočátku projevuje zamlženým viděním, neschopností zaostřit oko, pocitem mlhy před okem, ale i zdvojeným viděním, či plovoucími skvrnami v oku (pacient má pocit, že vidí skvrny tam, kde nejsou). Všechny tyto příznaky se postupně zhoršují (zhoršení může probíhat v rámci týdnů, ale i let). Pokud by nedošlo k léčbě tohoto otoku, může otok sítnice vést až k úplné ztrátě zraku.
- léčba
Při zjištěných problémech je vždy nutné navštívit očního lékaře (diabetici ho musí informovat o své nemoci), ten pak vyšetří ostrost zraku i sítnici. Pokud se otok sítnice potvrdí, následuje nutná léčba, která musí probíhat v závislosti na léčbě cukrovky. Léčba otoku sítnice, totiž může být úspěšná jen tehdy, když se hladina cukru v krvi udržuje ve vhodných hodnotách. Otok sítnice se obvykle léčí laserovou operací očí, kdy laser v podstatě spálí prosakující cévy a tím je uzavře. K této operaci samozřejmě dochází až po znecitlivění oka a je to bezbolestný proces. Výsledky operace by měly být viditelné již během několika týdnů.
Rekonvalescence po operaci sítnice
(nemoci: odchlípnutí sítnice, makulární degenerace)
Po operaci odchlípnuté sítnice oka obvykle zůstává pacient nějakou dobu pod dohledem v nemocnici, ale ani po návratu domů není možné, aby se okamžitě zapojil do pracovního procesu, je třeba klidový režim i po dobu několika měsíců.
I po operaci oka postiženého makulární degenerací je nutné strávit nějaký čas v nemocnici pod dohledem, obvykle pacienta navíc čeká trávení tohoto času v poloze na břiše, či v předklonu s pohledem dolů. I doma je poté nutné zachovat po nějakou dobu klidový režim.
V některých případech je ale u těchto chorob možné provést daný zákrok ambulantně pod lokální anestezií, využívají se k tomu prostředky vnitřní tamponády, které pomáhají k tomu, aby se sítnice správně zahojila při odchlípení sítnice a při edému. Lékař k zákroku může využít expanzní plyn, nebo silikonový olej. Expanzní plyn se vstřebává postupně asi měsíc, po celou dobu ale brání správnému vidění. Silikonový olej se vstřebat nedokáže a je nutné ho z oka po půl roce vypustit. V rámci pooperačního režimu si musí pacient pravidelně kapat oční kapky, udržovat tělo v poloze, kterou mu stanoví lékař a rozhodně nechodit do zakouřeného a prašného prostředí, ani do bazénu a sauny.
Autor: © Mgr. Jitka Musilová